3.Zařazení

Brána se se zaskřípáním otevřela. Uprostřed ní stála vysoká šedovlasá čarodějka ve smaragdově zeleném hábitu. Vypadala velice přísně a Harrymu v tu chvíli napadlo, že by nebylo dobré dostat se s ní do sporu.

"Tak to jsou ty prváci, paní profesorko McGonagallová," řekl obr.

"Děkuji, Hagride. Teď už si je vezmu na starost já."

Otevřela bránu dokořán. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vešel celý dům Dursleyových. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně, strop byl tak vysoko, že na něj ani nedohlédli, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště.

Šli za profesorkou McGonagallovou po podlaze z kamenných dlaždic. Ze dveří vpravo slyšel Harry šum stovek hlasů - všichni ostatní studenti už tam zřejmě byli - profesorka McGonagallová však žáky prvního ročníku odvedla do malé prázdné místnosti vedle vstupní síně. Směstnali se dovnitř, stáli jeden vedle druhého o dost blíž, než by se postavili jindy, a neklidně se rozhlíželi.

"Vítejte v Bradavicích," řekla profesorka McGonagallová. "Za chvíli začne slavnostní hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa ve Velké síni, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními ze své koleje, spát v kolejní ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje.

Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde. Kolej, která dosáhne nejvyšší počet bodů, získá na konci roku školní pohár, což je veliká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich.

Ke slavnostnímu Zařazování dojde už za několik minut, před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno upravili."

Na okamžik utkvěla pohledem na Nevillově plášti, který měl zapnutý pod levým uchem, a na ušpiněném nosu zrzka, který jel s ním a s Harrym v loďce. Harry se nejistě pokusil urovnat si vlasy.

"Vrátím se, až na vás budeme připraveni," řekla profesorka McGonagallová. "Počkejte prosím, a chovejte se tiše." Vyšla ven, Harry naprázdno polkl.

"A jak nás do těch kolejí vlastně zařadí?" zeptal se tiše nazdařbůh. Doufal, že mu to někdo vysvětlí.

"Myslím, že na to je nějaká zkouška. Můj brácha Fred říkal, že to dost bolí, ale dělal si nejspíš legraci," řekl zrzavý chlapec, ale znělo to, jakoby se pokoušel uklidnit sebe samotného.

Harrymu se sevřelo srdce. Takže zkouška, a před celou školou? Ale on ještě žádná kouzla neuměl - co si pro všechno na světě počne? Opravdu nepočítal s něčím takovým, hned jak dorazí na místo. Vlastně sotva byl schopen uvěřit, že se bude učit něco takového jako kouzla. Napůl měl pocit, že je to všechno sen, že se zase probudí ve svém přístěnku. Úzkostně se rozhlédl a zjistil, že všichni ostatní se také tváří zděšeně. Nikomu nebylo do řeči, s výjimkou té vlasaté dívky, která svému okolí šeptem vyjmenovávala všechna zaklínadla, jimž se už naučila, a uvažovala, které z nich teď bude potřebovat.

Harry dělal, co mohl, aby ji neslyšel. Ještě nikdy v životě nebyl tak nervózní, dokonce ani tenkrát, když Dursleyovým musel ukázat poznámku ze školy, že jeho vinou jednomu učiteli zničehonic úplně zmodraly vlasy. Teď už se profesorka McGonagallová musela každou vteřinou vrátit a vést ho vstříc strašlivému osudu. Měl strach, jak nikdy.

"Všichni sem!" zavelel náhle ostrý hlas. "Zařazování začne za okamžik." To se vrátila profesorka McGonagallová. "Seřaďte se," vyzvala vyděšené prváky, "a pojďte za mnou."

Harry měl podivný pocit, jako by měl zničehonic nohy z olova; postavil se za jakéhosi chlapce s pískově žlutými vlasy a vykročil. Vyšli z komory, vrátili se do vstupní haly a dvojitými dveřmi vešli do Velké síně.

Harry si nikdy neuměl ani představit tak podivnou a nádhernou místnost. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď profesorka McGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, a učitele měli za sebou. Stovky tváří, které na ně zíraly, v mrkavé záři svící vypadaly jako bledé lucerny. Harry vzhlédl vzhůru, především proto, aby unikl všem těm očím, které se na ně upíraly, a uviděl sametově černý strop posetý hvězdami. Slyšel tu vlasatou vševědku, jak mumlá: "Je začarovaný, aby vypadal jako skutečné nebe. Četla jsem o tom v Dějinách bradavické školy."

Bylo k neuvěření, že tam nějaký strop vůbec je a nad Velkou síní že se prostě neklene obloha. Potom se Harry zase spěšně podíval dolů, když profesorka McGonagallová před žáky prvního ročníku mlčky postavila čtyřnohou stoličku. Na její desku položila špičatý kouzelnický klobouk, celý odřený a záplatovaný a tak špinavý, že by ho teta Petunie rozhodně v domě nestrpěla.
Možná jim teď uloží, aby z něj zkusili vytáhnout králíka, pomyslel si Harry rozrušeně, nebo to tak aspoň vypadalo - a když si všiml, že všichni se teď na klobouk upřeně dívají, zahleděl se na něj také. Na několik vteřin zavládlo ve Velké síni naprosté ticho. Pak sebou klobouk několikrát škubl. Vedle krempy se otevřela trhlina podobná ústům - a klobouk začal zpívat:
Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasaď si mně a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!

Ve chvíli, kdy dozpíval, všichni v síni začali tleskat. Klobouk se ještě uklonil všem čtyřem stolům a pak už zase nehybně ležel na stoličce.

"Takže stačí, když si nasadíme ten klobouk!" slyšel Harry šeptat toho zrzka. "Já toho Freda zabiju; pořád mi tvrdil, že budeme zápasit s obrovským trolem."

Harry se usmál. Pořád lepší si nasadit špinavý klobouk, než skládat kdovíjakou zkoušku. Ale zdálo se mu, že klobouk požaduje opravdu hodně; Harry si v tu chvíli nepřipadal chrabrý ani důvtipný, ani nic takového. Kdyby se klobouk zmínil o koleji pro ty, kterým v tu chvíli je trochu špatně od žaludku, bylo by to něco pro něj.

Teď před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.
"Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil," vysvětlila. "Abbottová, Hannah!"
Z řady vyklopýtala růžolící dívka s blonďatými copy, nasadila si klobouk, který jí okamžitě spadl přes oči, a posadila se. Trvalo to jen okamžik
"MRZIMOR!" vykřikl klobouk.
Od stolu vpravo se ozval potlesk a jásot, když si Hannah šla přisednout ke studentům z Mrzimoru.
"Bonesová, Susan!"
"MRZIMOR!" křikl klobouk znovu, a Susan odcupitala za Hannah a posadila se vedle ní.
"Boot, Terry!"
"HAVRASPÁR!"
Tentokrát tleskali u druhého stolu zleva; několik studentů z Havraspáru vstalo a potřáslo Terrymu rukou, když si k nim přisedl.
"Brocklehurstová, Mandy" se dostala také do Havraspáru, ale "Brownová, Levandule" se stal prvním novým žákem Nebelvíru a od krajního stolu vlevo se ozval nadšený pokřik; Harry viděl, jak ta zrzavá dvojčata, co mu pomohla s kufrem, potěšeně vřískají.
"Bullstrodeovou, Millicent" zařadil klobouk do Zmijozelu. Harry pociťoval čím dál větší nrvózu. Začínalo mu být opravdu špatně od žaludku. Připomněl si, jak se v jeho bývalé škole při tělocviku vybíralo do sportovních mužstev. Jeho zavolali vždycky až posledního; ne proto, že by byl tak nemožný, ale aby si Dudley nemyslel, že o něj někdo stojí.
"Finch-Fletchley, Justin!"
"MRZIMOR!"
Harry si všiml, že někdy klobouk vykřikl jméno koleje okamžitě, jindy mu však chvilku trvalo, než se rozhodl. "Finnigan, Seamus", chlapec s pískově žlutými vlasy, který stál v řadě vedle něj, seděl na stoličce málem celou minutu, než klobouk rozhodl, že patří do Nebelvíru.
"Grangerová, Hermiona!" Tak to bylo jméno té vševědoucí vlasaté dívky. Zjevně byla nadšená, ke stoličce málem utíkala a dychtivě si narazila klobouk na hlavu.
"NEBELVÍR!" vykřikl klobouk.

V tu chvíli přepadla Harryho děsivá myšlenka, jak to děsivé myšlenky dělávají vždycky, když jste opravdu nervózní. Co když ho nezařadí vůbec nikam? Co když bude sedět na stoličce s kloboukem na očích bůhvíjak dlouho, až mu ho profesorka McGonagallová nakonec strhne z hlavy a řekne, že se zřejmě stal nějaký omyl, a Harry by měl nasednout do zpátečního vlaku?

Už nových žáků mnoho nezbývalo. Harryho vyděšený soused, bratr toho kvítka Freda, se jmenoval "Weasley, Ronald" a zařadili ho do Nebelvíru. Pak nějaký blonďák, který se tvářil, jako by mu patřily celé Bradavice, ten skončil ve Zmijozelu a očividně z toho měl radost.

"Moon...", "Nott...", "Parkinsonová..." a potom dvojčata, "Patilová..." a "Patilová...", po nich "Perksová, Sally-Anne" a potom konečně -
"Potter, Harry!"

Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.

"Opravdu říkala Potter?"

"To jako TEN Harry Potter?"
Poslední, co Harry ještě uviděl, než mu klobouk spadl přes oči, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal, nechápaje, co se lidem zdá na jeho jménu tak zvláštní.

"Hmm," ozval se tichý hlásek v jeho uchu. "Tohle je těžké, velice těžké. Máš velkou odvahu, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne - a máš opravdovou chuť se učit a dokázat, že jsi lepší, než ti tvrdili, ano, to je zajímavé... Takže kam tě mám poslat?" ptal se Moudrý klobouk.

Ač to Harry vzal jako řečnickou otázku, stejně v myšlenkách odpověděl: 'Dej mě tam, kam patřím.'

"To není jednoduché, víš, chlapče," zněl Klobouk pobaveně. "Kdybych se řídil tímhle, musel bych tě rozpůlit, aby tě měly obě koleje, do nichž patříš. Ale vzhledem k okolnostem, na které časem přijdeš... Bude pro tebe nejvhodnější... ZMIJOZEL!"

Harry slyšel, jak klobouk to poslední slovo vykřikl na celou síň. Sundal si ho z hlavy a vratkým krokem se vydal ke stolu své nové koleje. Velká síň byla tak tichá, že každý jeho krok zněl jako kanonáda. Když se posadil, zabloudil pohledem k učitelskému stolu. Profesorka McGonagallová byla šokovaná a bledá, ředitel Brumbál uprostřed stolu si Harryho zkoumavě prohlížel, ani ne tak otřeseně, jako spíš starostlivě. Pak Harryho zaujal profesor v černém oblečení, černé vlasy, černé oči. Díval se na Harryho tak nějak... nevěřícně.

"To je profesor Severus Snape," informoval ho blonďák jménem Malfoy, poněkud škodolibě. "Učí tady Lektvary... A je ředitelem naší koleje. U něj si to nechceš rozlít, Pottere, takže se nesnaž dělat problémy."

Harry se na něj dost nechápavě podíval.

"Proč bych měl dělat nějaké problémy?" zeptal se. "Já se přijel učit." Chlapci na tváři vykvetl jen úsměšek, jakoby říkal: 'Řekl jsem všechno, co jsem říct chtěl.'

Po Harrym byli ještě dva žáci. Turpinová Lisa skončila v Havraspáru, zatímco Zabini Blaise se posadil vedle Harryho ke zmijozelskému stolu.

Profesorka McGonagallová svinula svitek pergamenu a odnesla Moudrý klobouk pryč.
Harry se podíval na svůj prázdný zlatý talíř. Teprve teď si uvědomil, jaký má hlad. Zdálo se mu, že je to hotová věčnost, co jedl tu čokoládu.

Albus Brumbál povstal. Zářivě se na studenty usmíval a rozepjal paže, jako by mu nic nemohlo způsobit větší radost než to, že je tu všechny vidí. "Vítejte!" prohlásil. "Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov. Do Zapovězeného lesa je studentům jako vždy vstup zakázán. A stejně tak je zapovězen vstup do chodby ve třetím patře. A nyní, pusťte se do té skvělé hostiny. Dobrou chuť!"

Stoly se zaplnily jídlem. Harry na to užasle koukal. Ještě nikdy neviděl pohromadě na stole tolik věcí: hovězí pečeni, pečené kuře, vepřové a jehněčí kotlety, párky, slaninu a bifteky, vařené brambory, pečené brambory, hranolky, vaječný svítek, hrášek, mrkev, omáčku, kečup a z nějakého nevysvětlitelného důvodu i větrové bonbony.

Nabral si brambory, k tomu biftek a hodně zeleniny. Zbožňoval zeleninu. Ale u Dursleyových se k pořádnému jídlu nedostal, natož k dostatku zdravého. Petunie si zakládala na květinových záhonech, zeleninu, když už to bylo nutné, kupovala.

'V téhle škole asi nebudu hladovět,' pomyslel si Harry spokojeně. Jídlo bylo skvělé. Najedl se, napil a už cítil, jak se mu začíná chtít spát. Byl tak plný dojmů a unavený cestou... Ale ještě se snažil vydržet vzhůru.

Unaveně poslouchal, jak ředitel hostinu ukončil a prefekti si převzali své prvoročníkové svěřence. Kromě Zmijozelu. Tam vedl nové studenty profesor Snape osobně. Harry byl na něj zvědavý.

Jak kráčeli chodbou do zmijozelské koleje, Draco Malfoy, jdoucí po Harryho boku, směrem k němu zamumlal: "Možná bych měl napsat otci. Tahle kolej hrozně upadá, když sem zařadí kdejakou chamraď. Co říkáš, Pottere?"

"Já to nemůžu posoudit, jsem tu poprvé," odvětil Harry a v duchu uvažoval, co má ten kluk za problém. Ale nechal to být, nezná ho a neví, jak to tady funguje. Bude lepší se do ničeho nezaplést.

Severus Snape ten tichý hovor dvou studentů za svými zády dobře slyšel. Snadno si domyslel, že jeho pitomý kmotřenec se snaží mladého Pottera vyprovokovat, ale on se nedá. Doufal, že nebude muset řešit nějaké kázeňské problémy právě s těmihle dvěma. Tušil, že ředitel by mu do toho příliš zasahoval.

Když došli na kolej, ve společenské místnosti už byli všichni studenti nastoupeni, jakoby na ně čekali. Prváci vešli, prefekti jim ukázali na pohovky a pak se otočili čelem k profesorovi.

"Vítám vás ve Zmijozelu," pronesl Snape. "Jak starší studenty, tak ty nové. Pro prváky a pro ty, co si to mají problém pamatovat," blýskl pohledem po někom za Harryho zády, "je prvořadé naučit se kolejní řád. Je napsaný tamhle na nástěnce," pokynul pravou rukou a Harry tam rychle střelil pohledem. Pak se rychle vrátil k profesorovi, protože ten nepřestával hovořit: "Večerka pro první dva ročníky je v devět hodin, pro zbývající v deset. Pokud uvidím kohokoli mimo povolený čas mimo kolej, bude se mi zodpovídat a já se postarám, aby porušení pravidel litoval. Vstává se brzo, nikomu z mé koleje nedovolím, aby jí dělal ostudu tím, že zaspí nebo dokonce zabloudí! Nestrpím spory, rvačky nebo šikanu, uvnitř koleje, ani mimo ni. Na pokojích si budete udržovat pořádek. V čase, který je určen studiu se nebudete potloukat někde jinde. Prefekti dohlédnou na to, abyste se zúčastňovali studijních skupin. Dále, prefekti, stejně jako primusové, jsou zástupci profesorstva mezi vámi a tak se k nim taky budete chovat. Prefekti pro tento rok, předstupte."

"Slečno Bobbinová, běžte uložit děvčata. Pane Warringtone, chlapce uložím osobně, ale vy tu na mě ještě počkejte. Za mnou, studenti," pokynul prvákům.

Dívky, které byly dnes večer přiděleny do Zmijozelu se připojily k baculaté dívce s tmavými vlasy, ta je odvedla levým schodištěm nahoru. Kluci zamířili za profesorem napravo. U jedněch dveří se Snape zastavil. "Crabbe, Goyle, Nott," oddělil první trojici a poslal je dovnitř.

U druhých vyzval zbývající: "Malfoy, Potter, Zabini. Jděte si lehnout, ráno vás přijdou vzbudit prefekti. Ještě před snídaní vás provedou hradem, aby nehrozilo, že mí studenti zabloudí. U snídaně vám budou předány rozvrhy."

"Dobrou noc, profesore," popřáli mu a profesor odplachtil. Když vešli do ložnice, Harry se uažsle rozhlédl. Místnost mu připadala obrovská. Rozhodně byla pětkrát větší, než jeho nová ložnice v Zobí ulici.

"Merline, to je krcálek!" odfrkl si Draco pohrdavě. "Moje ložnice doma je dvakrát větší!"

Harry si pomyslel, že tenhle kluk je doma zjevně dost rozmazlovaný, něco jako Dudley... I když vypadá líp, ne jako ten chodicí karbanátek.

Rychle si vybalil těch pár věcí, šel se umýt a pak zalehl do postele, která na něj po slovní přestřelce mezi jeho spolubydlícími zbyla. Krajní postel u okna se měla stát na příštích deset měsíců jeho novým útočištěm. Usnul rychle.

<- -                                                                  - ->