5.Pravdy a lži

Po svém prvním vyučování Harry zjistil, že studijní sedánky, které profesor Snape zmínil ten první večer, jsou velmi užitečné. Prefekti dohlíželi na to, aby mladší ročníky poctivě dělali své úlohy, to se Harrymu moc líbilo. Nechtěl dělat úkoly na poslední chvíli, jako Dudley. Takoví Crabbe a Goyle mu připadali velmi líní a nijak se při psaní esejí nepřetrhli... Jak si všiml, i při vaření lektvarů se nesnažili, vlastně se divil, že jim to taky nebouchlo. Přisoudil to tomu, že zázraky se prostě dějí. Výbuchy jejich kotlíků by nejspíš zabily celou třídu.

Během následujících týdnů taky postřehl, že většina lidí - z různých kolejí - Zmijozel nesnáší a každý, kdo nese jeho uniformu, je automaticky brán jako špatný. Trochu ho to mrzelo, ale Zmijozelové samotní byli na svou kolej hrdí... Taky ho zajímalo, proč si jdou tak po krku právě s Nebelvírem, když jsou tu celkem čtyři koleje. A když už byl u Nebelvíru... nemohlo mu ujít, jak na všechny jeho studenty nasazuje zmijozelský ředitel. Nikdy, ani na základní škole neviděl nikoho tak okatě protěžovat nějaké studenty a Snape protěžoval všechny ze Zmijozelu. Tedy... kromě jeho.

Od první hodiny Lektvarů ho nijak zvlášť nevyvolával, i když si ho čas od času podivně prohlížel. Harryho eseje byly spravedlivě hodnoceny, kromě poznámek za neúhledný rukopis (jemný překlad profesorových názorů), ale profesor s ním nekomunikoval.

Zato Draco Malfoy si pozornost vedoucího koleje užíval. Hned druhý večer se v pokoji Harrymu pochlubil, že profesora zná od dětství, že se přátelí s jeho otcem... To Harrymu pokazilo náladu. Tušil, že kdyby mu chtěl Draco zavařit, pravděpodobně stačí, aby si na něj postěžoval rodičům, nebo profesorovi. Snažil se mu vyhnout, nebo s ním aspoň nemluvit sám od sebe, aby ho nenaštval. Nepočítal s tím, že by někdo z dospělých věřil jemu. Nikdy mu nikdo nevěřil.

Harry se pečlivě učil a každý den chodil do knihovny. Zbožňoval čtení odjakživa, jen to u Dursleyových nemohl dávat najevo. Byl zázrak, že se stačil naučit číst, psát a počítat, protože čím byl starší, dostával stále více práce, takže neměl čas na úkoly a učení. Dursleyovi by mu nedarovali, kdyby přinesl lepší známky než Dudley. Bylo pro něj docela těžké, dělat ze sebe většího pitomce, než byl jeho bratranec. Harryho tak moc těšilo, že na jeho zdejší známky nejsou zvědaví. Nebudou se starat, jak prospívá, takže může být nejlepší...

V jedno páteční odpoledne odnesl ukázat své vypracované eseje prefektce Bobbinové a dovolil se k odchodu do knihovny. Její přítel - Harry nepostřehl jméno - se pobaveně ozval: "Jak se někdo jako ty mohl dostat do Zmijozelu, Pottere? Tolik času v knihovně netráví snad ani ti havraspárský šprti..."

Harry na něj zmateně pohlédl, pak pokrčil rameny. "Moudrý klobouk říkal, že bych se hodil do každé koleje... Požádal jsem ho, aby mě dal tam, kam patřím."

To na tváři staršího chlapce vyvolalo zamračení, ale po šťouchnutí od své dívky mlčel. Melinda se na něj usmála a řekla: "Nezapomeň, že za dvě hodiny je večeře. Ať nepřijdeš pozdě."

Harry se na ni usmál zpět. "Děkuju, Melindo," pípl a utíkal si uklidit své věci do ložnice. Pak odešel z koleje, směr knihovna.

Jak vstoupil do velké místnosti, nasál potěšeně vzduch - vůně knih ho uklidňovala. Pokývnutím a veselým úsměvem pozdravil knihovnici, v příslušném regálu si vybral knihu Dějiny Bradavické školy a zamířil ke svému oblíbenému stolku u okna. Zklamaně se zamračil, když uviděl, že je obsazený. Ale zkusil to: "Ahoj?"

Dvojice studentů zvedla hlavy, Harry postřehl, že jsou to Nebelvíři. Chlapec a děvče - ta, co si ji Harry pamatoval jako tu s huňatými vlasy (vážně divné označení pro vlasy) - se na něj trochu divně podívali, ale dívka byla zřejmě odvážnější, než její zakřiknutě působící spolužák.

"Ahoj... Chtěl jsi něco?"

"No... Nemohl bych si přisednout? Nevadilo by vám to?" zeptal se Harry váhavě. Ti Nebelvíři nevypadali, že by ho hned prokleli do bezvědomí, jak prváky strašili starší spolužáci, haníce Nebelvír, jak mohli. A Harry měl odvahy dost.

"Jsi Z-Zmijozel," ozval se hnědovlasý chlapec. Harry na něj pohlédl, to byl ten s žabákem! "Ano," připustil. "A vy jste Nebelvíři. Pokud to znamená, že vám tu vadím, prostě to řekněte," pokrčil rameny.

"Tobě by snad nevadilo, být viděný s námi?" zeptal se druhý kluk zmateně. Zřejmě nechápal, proč by Zmijozel vyhledával společnost Nebelvírů.

Harry potřásl hlavou. "Nemám důvod mít něco proti Nebelvírům. Nic mi neudělali."

"Jestli to nevadí tobě..." řekla dívka opatrně, "tak se k nám posaď."

"Děkuju," usmál se Harry. "Ty jsi Grangerová, viď?"

Překvapeně zvedla obočí, ale odpověděla: "Ano, Hermiona. Tohle je Neville Longbottom, ale to asi víš taky. Ty jsi Harry Potter."

"Pamatuješ si to?" podivil se Harry. "Nemyslím, že jsme si byli představeni..."

"Každý ví, kdo jsi," ujišťovala ho Hermiona. To Harryho zneklidnilo. Ty narážky, co někteří studenti měli... Cizí chlapci i děvčata ho oslovovali, jakoby ho znali a on si na ně jen nepamatoval. Ale především nerozuměl tomu, o čem mluví. Nakonec si řekl, že si ho nejspíš s někým pletou, vždyť on do tohoto světa vstoupil před pár týdny... a nechal to být. Ani teď se nechtěl ptát, jak to Hermiona myslela, bál se toho, co by se dozvěděl.

Tak se tiše posadil a začetl se. Ale Hermiona ho zřejmě nehodlala nechat dlouho v klidu.

"Tebe hodně baví lektvary, viď?" poznamenala po chvíli. Nejspíš jí neuniklo, jak se mu při hodinách Lektvarů daří.

"Ano," přikývl Harry. "Připadají mi zajímavé... a užitečné."

"Akorát profesor S-Snape je děsivý," oklepal se chlapec, představený jako Longbottom.

"Ano, umí pouštět hrůzu," přikývl Harry. "Je přísný, ale nesežere nás. Není třeba se ho bát."

"Tobě se to mluví, když jsi ze Zmijozelu," opáčil Longbottom. "Každý ví, že Zmijozelům u něj všechno projde."

Harry se zamračil. Tyhle předsudky se mu nelíbily, i když viděl, jak to Zmijozelům 'prochází', uvědomil si, že i on, jakožto Zmijozel, bude nejspíš stejně zavrhovaný, jako zbytek jeho koleje. Ale nevěděl, co si s touhle věcí počít. Posmutněl, když ho napadlo, že takhle si přátele nenajde... Pokud se všichni řídí takovými předsudky, těžko si bude s někým mimo svou kolej rozumět. Tenhle svět, do kterého vstoupil, mu připadal stále složitější. Harry z něj byl hrozně zmatený.

Protože se nad tím zadumal, přeslechl Hermioninu otázku. Když si uvědomil, že na něj mluví, potřásl hlavou a soustředil se.

"Promiň, zamyslel jsem se. Co ses ptala?"

"Všimla jsem si tvého vzorku při Lektvarech," zopakovala dívka. "Ty už jsi někdy nějaký vařil? Tenhle svět vůbec neznám, takže se o všem učím za pochodu. Mí rodiče nekouzlí, takže jsem se o všem dověděla až z učebnic..."

"Ne, poprvé jsem se do učebnic podíval až ve vlaku," přiznal Harry. "Až o prázdninách mi řekli, že půjdu sem do Bradavic."

"Jak to?" ozval se Neville. "A kam jinam bys šel? Tví rodiče tu oba studovali, proč bys měl jít jinam?"

"Já se o Bradavicích dozvěděl, když mi přišel ten dopis," vysvětlil Harry. "A jak ty víš o mých rodičích?" zeptal se s neklidem v duši. "Nejsi starší než já, pochybuju, žes je znal."

"O Potterových ví přece každý," odpověděl Neville, očividně zmatený. Chtěl ještě něco dodat, ale vtom se za nimi ozvalo: "Ahoj, prcku. Tak, jaký to je ve Zmijozelu? Čekal jsem, že budeš u nás v Nebelvíru, ale to asi všichni." Do zorného pole tří prváků vstoupila zrzavá dvojčata, s kterými se Harry znal od vlaku.

"A proč?" nechápal Harry. "Na jakém základě předvídáte, kdo kde bude?" Kluci se na sebe podívali. "Nejde o to, že bychom to předvídali u každého..." řeklo jedno z dvojčat a druhé pokračovalo: "Jde o to, že prostě VŠICHNI čekali, že Harry Potter skončí v Nebelvíru."

"Ale proč? Copak ti vaši VŠICHNI věděli, že sem letos nastoupím a rovnou si vsadili, kde skončím?" ptal se Harry už vyděšeně.

Už Longbottomova poznámka o rodičích ho znepokojila a fakt, že tato dvojčata nějak předvídala jeho příchod a zároveň očekávala, že bude patřit do jejich koleje, mu naháněla hrůzu. Začínal mít paranoidní pocit, že tady snad každý zná jeho jméno, vždyť ho tolikrát oslovili starší studenti, i z cizích kolejí, jako by ho znali...

Fred a George Weasleyovi se na sebe nechápavě podívali. Jejich původní plán, seznámit se s Harrym blíž - čert vem, že je Zmijozel - se ukázal být poněkud složitější. Vypadalo to, že chlapce svou poznámkou o příslušnosti k Nebelvíru zmátli a polekali. Vždyť teď vypadal vážně vyděšeně...

Do toho zmatku se ozval sametově chladný hlas profesora Lektvarů: "Pánové Weasley a Weasley! Doufám, že máte dobrý důvod, abyste rušili své mladší spolužáky od zadaných úkolů. Pane Pottere," podíval se na malého Zmijozela, "kde vy máte své věci?"

"Já už mám úkoly hotové, pane, přišel jsem si číst," ukázal Harry na knihu. Černě oděný profesor se zamračil. Pak přesunul svůj pohled na dvojčata Weasleyova. Ti se pod jeho očima téměř přikrčili.

"Pokud nemáte nic na práci, pánové, mohli byste pomoci svým nebelvírským spolužákům, aby v mých hodinách nezaostávali," zavrčel. "Lektvary pana Longbottoma jsou téměř vždy katastrofální. Pan Potter mě doprovodí do kabinetu."

Harry se sklesle podíval na knihu, chtěl si něco přečíst o škole a její historii, když už tu byl nový... Muž si toho nejspíš všiml a dodal: "Vemte si ji s sebou, pane Pottere, číst si můžete později na koleji. Teď pojďte se mnou."

Harry popadl knihu, ostatním špitl tiché 'ahoj' a rychle následoval svého vedoucího, který rozhodně nečekal. Tolik spěchal, že zapomněl stavit se u knihovnice se svou výpůjčkou a ani mu to nedošlo.

Všiml si, že profesor využil zkratku ze sklepení do knihovny, takže ke kabinetu dorazili rychle. Nepostřehl heslo, které učitel vyslovil k otevření kabinetu, na vyzvání rychle vešel. Poslušně se posadil na nepohodlnou židli před profesorovým pracovním stolem a vyčkával. Nebyl si vědom žádného průšvihu či problému... ale to nic neznamenalo. Vždycky se něco objevilo, už v minulé škole to tak bylo a on o tom ani nemusel vědět.

Severus Snape cestou do sklepení přemýšlel o věcech, které právě vyslechl. Původně zašel do knihovny jen proto, aby sdělil knihovnici, že ve vydání Lektvárů nejmocnějších z roku 1956 je chyba a aby ji nepůjčovala. Ale jakmile si všiml mladého Pottera, jak si přisedá ke dvěma nebelvírským prvákům, neodolal a připlížil se blíž, aby věděl, o čem se tak můžou bavit. Upřímně, to, co slyšel, ho pouze vyvedlo z míry. Otázky, které ten kluk pokládal, mu připadaly podivné.

Vzít Pottera s sebou byl momentální a poněkud impulzivní nápad... Ale spousta věcí mu nedávala smysl a musel na ně přijít. Například: jak to, že se syn Jamese Pottera dostal do JEHO koleje? Co dělal Harry-zatracený-Potter ve Zmijozelu?

Ukázal Potterovi na židli a sám si sedl na své místo za stolem. Opřel si lokty o desku a propaloval chlapce očima. Ten se pod jeho pohledem nekrčil jako jiní studenti, s trochou zvědavosti si prohlížel zařízení kanceláře...

"Pane Pottere..." oslovil ho, kluk sebou trhl, pohlédl na něj a pak sklopil oči.

"Ano, pane?" hlesl.

"V knihovně jsem zaslechl některé věci z vašeho hovoru se spolužáky. Například... Proč jste se díval do svých učebnic až ve vlaku? Proč myslíte, že jsou studentům zasílány školní dopisy už koncem července? Aby měli čas seznámit se s učivem! Můžete mi vysvětlit, proč jste se nenamáhal si je přečíst dřív? Jak myslíte, že budete látku zvládat, s takovým přístupem? Následující ročníky budou mnohem náročnější!"

Harry poslouchal profesorovu rozhořčení a když si uvědomil, jak musí odpovědět, upadl do rozpaků. Zčervenal a mlčel.

"Čekám na vaše vysvětlení, Pottere," řekl Snape. Podivil se, když si uvědomil, že chlapec je zjevně v rozpacích, jakoby nevěděl, jak odpovědět... "Tak?"

"Já... pane... já... opravdu to musím říct?" zašeptal Harry, doufajíc, že ho učitel přestane vyslýchat.

"Já nepokládám otázky proto, abych si na ně odpovídal sám, Pottere."

Harry si povzdechl. Zdá se, že nemá na výběr...

"Učebnice jsem si nemohl prohlédnout dřív, protože... mi to teta zakázala. Dali mi na kufr řetěz, abych se nedostal dovnitř... Sundali ho až ten den, co mě odvezli na nádraží."

"A co vám bránilo se do nich podívat, když jste je kupoval?" zajímalo Snapea.

"Já je nekupoval," odpověděl Harry, celý zahanbený. "Teta mi dala školní věci po mamince. Nemám nic nového."

"Proč?" nechápal profesor. "Na spoustu věcí potřebujete nové věci, některá vydání učebnic jsou úplně jiná než před dvaceti lety... Budete muset své rodině napsat, aby vám koupili nové!"

Harry nešťastně zavrtěl hlavou. "Oni mi nové věci nekoupí, pane," zašeptal, kloníc hlavu, aby muž neviděl, že má slzy v očích. "Říkají, že za tyhle šílenosti nebudou vyhazovat cenné peníze. A vlastní peníze nemám. Proto jsem dostal staré věci po mámě, včetně hábitů."

"A uniforma?" zeptal se profesor. "Vaše matka přece nosila sukně!" Harry se na sebe podíval, pak rozpačitě pokrčil rameny, na Snapea se nedíval.

"To jsou moje staré šaty do kostela, co jsem dostal po bratranci... Teda... byly. Když jsem šel ten první večer spát, vybalil jsem si je a vypadaly normálně... Když jsem se probudil, vypadaly takhle a dokonce v mojí velikosti... Nevím, jak se to stalo. Mám jen tyhle..." ukázal na sebe, "ale aspoň něco."

Bradavický Mistr lektvarů jen zíral. Nechápavě koukal na jednoho ze svých malých hadů, který se mu svěřil, že mu rodina odmítla koupit potřeby do školy. Nikdy neslyšel, že by se něco takového stalo, dokonce i jeho matka, ač neměla mnoho peněz, mu pořídila vše, co potřeboval ke studiu. Taky ve škole nosíval obnošené věci, ale proč Potter? Jediný dědic bohatého šlechtického rodu Potterů si mohl koupit celou Příčnou ulici a stejně do smrti nepracovat a ten kluk tady seděl v přeměněných šatech? Vážně to nechápal. Pak ho napadlo...

"A hůlka? Máte vůbec hůlku?"

Chlapec přikývl. "Mám. Byla v kufru." Sáhl do zadní kapsy a vytáhl hůlku ze světlého dřeva. Na rtech měl zvláštní úsměv. Podal ji profesorovi.

Severus Snape jen s mírným zaváháním přijal hůlku, která patřila ženě, jíž věnoval své srdce. Když kolem ní sevřel prsty, protekl jím pocit... Bylo to jako objímat Lily. S přemáháním ten kousek dřeva vrátil jejímu synovi.

"Měl byste mít vlastní hůlku, pane Pottere," řekl vážně, aby zakryl dojetí. "Hůlka, která vám nepatří, s vámi nikdy nebude úplně dokonale spolupracovat. Protože si nevybírá kouzelník hůlku, ale hůlka kouzelníka. Nemáte pocit, že by se vám matčina hůlka vzpírala? Jak funguje při hodinách? Když jste měli třeba Přeměňování, co jste dělali?"

"Přeměňovali jsme sirky na jehly, pane..." Na to Severus vzpomněl, Minerva ten první večer ve sborovně zmiňovala, že jen dva z prváků dokázali aspoň napodobit jehlu, tenhle kluk a nějaká Grangerová.

"Fungovala dobře, myslím..." pokrčil Harry rameny. "Mám takový příjemný pocit, když ji používám... Je to, jako by mě maminka objala. Cítím ji u sebe. Vím, jak to zní..." zamumlal a zrudl, když viděl profesorův pohled. Připadal si jako malý kluk.

"No, dokud vám nedělá problémy, nechte si ji," promluvil Snape po chvíli mlčení. "Ale v budoucnu by bylo záhodno, aby jste měl hůlku, která bude v souladu s vaší magií."

"Myslím, že chvíli potrvá, než na ni budu mít peníze," zamumlal Harry. "Určitě je drahá. Od kolika let můžou kouzelníci pracovat? Existuje v tomhle světě něco jako brigáda pro studenty?"

Snape na chlapce vytřeštil oči. Proč se na to ptá?

"Copak vám vaši opatrovníci neřekli o vašem dědictví? Rodina vašeho otce byla velmi bohatá." Zmatený hochův pohled ho trochu vykolejil.

"Myslím, že se mýlíte, pane," zavrtěl Harry hlavou, "kdybych nějaké peníze měl, nevyčítali by mi Dursleyovi každé sousto, nenosil bych šaty po Dudleym, nemusel bych každý den pracovat, abych si vysloužil jídlo... Nebyl bych pro ně taková přítěž... Mohl bych jim za to všechno zaplatit."

Snape se zarazil. Tohle byly věci, které nečekal, myslel si o tomhle klukovi něco úplně jiného... Zatím to vypadalo, že domnělá rozmazlená ratolest toho náfuky Pottera byla zneužívaným, možná týraným dítětem... Srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že syn jeho roztomilé, sladké Lily potřebuje pomoc a péči. A protože Lily už tu pro svého syna není...

"Dobrá," řekl a odkašlal si. "Zdá se, že potřebujete víc, než jsem myslel. Kromě toho, že nevíte, jak to v kouzelnickém světě chodí."

Harry se na něj trochu zmateně díval, pak se nadechl, jakoby sbíral odvahu... Zeptal se: "Pane profesore, můžu se na něco zeptat?"

Muž přikývl. "O co jde?"

"No, zajímalo by mě, jak to myslela ta zrzavá dvojčata? To, že všichni čekali, že budu v Nebelvíru? A koho tím VŠICHNI mysleli?"

Profesor si povzdechl. "Domnívám se, že tím mysleli prostě všechny. Jste syn dvou Nebelvírů, každý očekával, že Harry Potter bude taky Nebelvírem."

"Je to neobvyklé, že dítě nejde tam, kam jeho rodiče?" ptal se Harry a uvažoval, že by se zeptal, co mají všichni s jeho jménem... To ho taky zajímalo.

"Ne. Rodina mé matky patřila do Zmijozelu, ale ona sama studovala v Havraspáru. Není to nijak výjimečné."

"Aha... A pane... Nepochopil jsem něco, co řekl ten kluk - Longbottom. Říkal, že o mých rodičích vědí všichni... To je tu taky normální? Vědět něco o rodičích svých budoucích spolužáků?"

Teď koukal Snape na Harryho zaraženě. Zdá se, že on není jediný, co má ve věci zmatek. Opatrně se zeptal: "Pane Pottere... Není to přímo zvykem, ale mnoho současných studentů má rodiče, kteří znali ty vaše. Například právě dvojčata Weasleyova... Jejich rodiče byli o pár let výše, ale znali se... A matka mladého Longbottoma byla blízkou přítelkyní vaší matky. Dokonce si vzájemně svědčily na svatbách. I když pravdu o vašich rodičích ví skutečně celý kouzelnický svět." Polekal se, když spatřil, jak tváře jeho studenta zesinaly, chlapec vypadal, že omdlí.

"Proboha živého," zašeptal Harry tichounce, tvář zabořil do dlaní. "Opravdu všichni TO vědí? Bože! Zalezu do postele a už nikdy nevylezu!"

Snape zavrtěl hlavou. Nechápal, co se tomu klukovi honí hlavou. Jak se může divit, copak nechápe... Ne, opravdu tomuto dítěti nerozuměl.

"Co je na tom?" musel se zeptat.

"To je tu taky normální?" vypěnil Harry. "Kolik studentů tu má rodiče bez práce? Kolik jich má otce opilce a matku..." nedokázal to před svým profesorem ani vyslovit, tu věc, kterou o jeho matce říkávala teta Petunie...

"Vašeho otce jsem znal osobně, pane Pottere a jestli něco nebyl, tak opilec," upozornil ho Snape a Harry na něj vytřeštil oči. "Pracoval jako bystrozor, ve světě mudlů se jim říká policisté."

"A maminka?" zašeptal Harry se slzami v očích. "Znal jste ji taky? Prosím, řekněte, že nebyla... Že nedělala..."

"Pottere, kdo vám tohle napovídal?" zeptal se profesor, prozatím ignorujíc otázku. Měl z ní velice špatný pocit...

"Teta Petunie," šeptl Harry. "Když jsem se ptal, jací byli, máma a táta. Říkala, že táta nepracoval, že jen pil a proto taky umřeli. Že řídil opilý a proto nabourali."

"Cože?!" Muž jen nevěřícně koukal. Celý kouzelnický svět věděl, jakým způsobem manželé Potterovi zemřeli, že se obětovali pro svého syna... A jedna nenávistná důra tu oběť takhle znevážila? Začínal zuřit.

"Co vám teta řekla o matce?" vyzvídal opatrně. Hrdlo se mu stáhlo, když viděl jak se v chlapcových očích zaleskly slzy. Pak začal vzlykavě odpovídat.

"Říkala, že... že maminka... že chodila... s cizími... muži... za peníze. Teta Marge používala slovo... poběhlice." Teď už si Harry utíral tváře od slz palčivé hanby. Šokem napůl omráčený profesor se tiše zvedl. Malý kousek pergamenu přeměnil na kapesník a strčil ho do malé chlapecké dlaně. Harry tiše poděkoval a vysmrkal se. Chtěl kapesník vrátit, ale Snape mu pokynul, ať si ho nechá. Pak mu zvedl tvář k sobě. Harry zahanbeně odvracel zrak.

"Pottere... Harry. Podívejte se na mě." Když chlapec neochotně poslechl a zadíval se skrze slzy na profesora, ten tiše pronesl: "Nic z toho není pravda. Váš otec nebyl opilec. Byl potomek váženého, starobylého rodu. Vaše maminka byla talentovaná, úžasná a krásná žena, nikdy by nedělala to, co tvrdí vaše teta. NIKDY BY TO NEUDĚLALA. Byla příliš čistá a čestná. Neživila by se takto nepoctivě, ani to neměla zapotřebí. Pracovala na Ministerstvu kouzel, než jste se narodil. A není pravda ani to, co vám bylo řečeno o jejich smrti. Nehavarovali. Pochybuji, že James vůbec kdy řídil...

Víte, ještě než jste se narodil, ničil kouzelnický svět jistý temný čaroděj..." Tady se nadechl a tišeji pokračoval, potlačujíc trýznivý pocit viny: "Dokud se nedozvěděl o věštbě, která říká, že se má narodit někdo, kdo bude mít sílu a moc ho porazit. A on začal zabíjet rodiny a děti, které té věštbě odpovídaly. Všichni, kdo mohli, se schovali. Neville Longbottom se narodil pouze dvě hodiny před vámi, takže hledal i jeho... Jeho rodiče byli mučeni, dokud nezešíleli. Vaši rodiče se skrývali, ale věřili špatnému člověku. Prozradil místo, kde se skrývají a Temný pán tam přišel... Tehdy zemřeli. Obětovali se, aby vás ochránili."

"Zelené světlo," zašeptal Harry, ponořený ve vzpomínce na děsivý sen. "To zelené světlo a zlý smích." Křečovitě se zachvěl.

"Vy si to pamatujete?" Harry vzhlédl, když v mužově hlase uslyšel nefalšované zděšení...

"Odjakživa se mi o tom zdá," zamumlal Harry. Sklopil hlavu, ale už neplakal.

"Smrtící kletba má zelenou barvu," zašeptal Snape. Nebylo pro něj snadné cokoli z toho všeho říct. Nebylo pro ně snadné i jen vzpomínat... Stále viděl nehybné tělo jeho Lily, ležící před dětskou postýlkou... Vstal a ze skříňky na protější stěně vyndal lahvičku. Polovinu nalil do sklenky, zbytek vypil sám. Skleničku podal chlapci. "Uklidňující lektvar," odpověděl na nevyslovenou otázku. "Vypijte to." Harry poslechl, chvilku se šklebil nad odpornou chutí lektvaru, ale pak začal vypitý lék působit. Harry teď vypadal klidně, přímo až povzneseně.

"Proč nezabil i mě?" zeptal se po chvíli.

"Pokusil se," řekl profesor po chvíli váhání. Přitáhl si židli k Harrymu a vysvětloval: "Seslal stejnou kletbu i na vás. Ale něco se nepovedlo, tak jak chtěl, kletba se obrátila proti němu. Tehdy jeho tělo bylo zničeno, jeho duch se ztratil neznámo kam... Po té nepovedené kletbě máte tu jizvu," dotkl se jemně blesku na chlapcově čele. "A proto vaše jméno zná každý v našem světě. Jste Chlapec, který přežil. Chlapec, který porazil Toho, jehož jméno se neříká."

"Proč se jeho jméno neříká?" zeptal se Harry.

"Prý na své jméno uvalil kletbu a proto se lidé bojí ho jmenovat. Ale znám někoho, kdo ho říká, zatím se mu nic nestalo."

"Děkuju, pane," usmál se Harry. "Jsem rád, že znám pravdu. Že mí rodiče opravdu byli jiní. Já... celý život jsem si přál, aby táta a máma byli skvělí, lepší, než říkala teta... Že mám lepší rodinu. A ne tu 'špatnou krev', jak říkala teta Marge. "

Snape polkl. Vzpomínal si, jak 'skvělý' býval James Potter... Ty jeho žertíky si dobře pamatoval. Jen nerad uznával, že i tento pitomec nakonec dospěl, aby byl dobrým vzorem pro svého malého synka.

"Znal jsem Lily, vaši matku, od dětství," začal váhavě. "Jako děti jsme byli sousedi. Pokud byste chtěl, mohl bych vám někdy vyprávět..." Jeho obvykle chladné srdce se zachvělo, když se do jeho očí vnořil zelený, zářící pohled. "To bych byl moc rád, pane," přikývl Harry. "Kromě těch lží o rodičích nic nevím... Ani jak vypadali." Profesor přikývl a narovnal se.

"No, teď víte pravdu, o nich i o sobě," řekl Snape. "Víte, že vaši rodiče byli stateční a zemřeli jako hrdinové a vy jste slavný."

"Hodně to vysvětluje," zamumlal Harry. "Ale veškerou slávu bych vyměnil za to, aby se mi vrátila rodina. K čemu mi je sláva, když musím žít u lidí, kteří mě nenávidí, nechávají mě o hladu a lžou mi... Nebo myslíte, že to nevěděli?" otočil se na zamyšleného profesora.

"Hm? Ne, vím jistě, že Petunie věděla, jaký život Lily vede a koho si vzala. Byla na svatbě. Samozřejmě jí záviděla. Nepochybně proto si vymyslela všechny ty věci." Harry si smutně povzdechl. "Děkuju, pane profesore," poděkoval ještě jednou a odebral se k odchodu, s Dějinami Bradavic v podpaží.

"Pane Pottere, zítra po snídani se zastavte tady," řekl Snape najednou. "Začneme řešit vaši situaci. To, že vám příbuzní vše zatajili a dokonce vám lhali o důležitých věcech, má své následky. To se musí změnit."

"Nebudete mluvit s Dursleyovými, že ne?" znejistěl Harry. "Oni... nechtějí nic o mé škole vědět. Nemám se vracet ani na Vánoce. Ne, že bych o to stál, od rána do večera jsem jen stál u plotny..."

"Možná proto vás Klobouk zařadil do Zmijozelu. Byl jste odjakživa nucen starat se sám u sebe, spoléhat se jen na sebe. Takoví lidé obvykle končí v mé koleji. Není nic zlého na tom, být samostatný, ale vy jste stále dítě, pane Pottere. S někým si promluvím a uvidíme, co se s tím dá dělat."

Profesor vstal a doprovodil Harryho ke dveřím. "Nezmeškejte večeři."

"Nezmeškám. Děkuju, pane," usmál se Harry na svého profesora a odkráčel. Nevěděl, že se za ním trochu strašidelný profesor dívá a přemýšlí.

Z kabinetu prošel Severus Snape do svého bytu. V ložnici sebral z nočního stolku zlacený rámeček s fotografií krásné mladé ženy. Zlatorudé vlasy jí ve vlnách spadaly na záda, zelené oči zářily veselostí. Muž její obrázek pohladil špičkami prstů.

"Lily... Kdybys věděla... Ale neboj se, teď už na tvého chlapce dohlédnu já. To ti slibuji."

<<