1.Dopis pro Harryho

25.července ráno, když Harry přišel na snídani, něco v kuchyni strašlivě páchlo. Zdálo se, že puch vychází z velkého kovového škopku ve výlevce, a Harry si ho šel prohlédnout zblízka. Škopek byl plný něčeho, co vypadalo jako špinavé hadry které plavaly v šedivé vodě.

"Co je to?" zeptal se tety Petunie. Ta sevřela rty jako vždycky, když se odvážil na něco zeptat.

"Tvůj nový školní stejnokroj," vysvětlila mu. Harry se znovu podíval do škopku.

"Ach tak," řekl. "Nevěděl jsem, že musí být tak mokrý."

"Nemluv hlouposti," odbyla ho teta Petunie. "Barvím ti nějaké oblečení po Dudleym na šedo. Obarvené bude vypadat úplně stejně jako to, co budou nosit ostatní."

Harry o tom vážně pochyboval, řekl si však, že udělá líp, když se s ní nebude hádat. Sedl si ke stolu a snažil se nemyslet na to, jak bude první den ve stonewallské škole vypadat - asi jako kdyby na sobě měl zbytky staré sloní kůže.

To už přišli do kuchyně i Dudley a strýc Vernon a oba krčili nosy, jak tam páchl Harryho nový stejnokroj. Strýc Vernon si jako obvykle roztáhl noviny a Dudley uhodil do stolu svou smeltingskou hůlkou, kterou teď pořád nosil s sebou.

Slyšeli klapnutí poštovní schránky a dopisy, které spadly na rohožku.

"Dojdi pro poštu, Dudley," řekl strýc Vernon zpoza novin.

"Ať pro ni dojde Harry."

"Dojdi pro poštu, Harry."

"Ať pro ni dojde Dudley."

"Popožeň ho tou svou smeltingskou hůlkou, Dudley."

Harry smeltingské hůlce uhnul a šel pro poštu. Na rohožce ležely tři zásilky: pohlednice od Marge, sestry strýce Vernona, která byla na dovolené na ostrově Wight, hnědá obálka, která vyhlížela jako nějaký účet, a - dopis pro něho!

Harry ho zdvihl a chvilku na něj třeštil oči; srdce mu skákalo jako na obrovské pružině. Za celý život mu ještě nikdy nikdo nenapsal, však kdo by mu také mohl psát? Neměl žádné přátele, žádné jiné příbuzné - dokonce ani nechodil do obecní knihovny, takže nemohl dostávat nerudné upomínky, aby vrátil knížky. Nicméně dopis tu ležel, s adresou napsanou tak jasně, že to žádný omyl být nemohl:
PanHarry Potter(přístěnek pod schody) Zobí ulice 4 KvikálkovSurrey

Obálka z nažloutlého pergamenu byla tlustá a těžká a adresa byla napsaná smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce nebyla žádná známka.

Harry dopis roztřesenou rukou obrátil a spatřil rudou voskovou pečeť, na které byl erb: velké písmeno B, kolem kterého byli lev, orel, jezevec a had.

"Tak pohni sebou, Harry!" křikl strýc Vernon z kuchyně. "Co tam děláš, díváš se, jestli v nějakém dopisu není bomba?" a sám se svému vlastnímu žertu zachechtal.

Harry se vrátil do kuchyně, oči ještě pořád upřené na svůj dopis. Podal strýci Vernonovi účet a pohlednici, posadil se a začal pomalu otvírat žlutou obálku. Strýc Vernon roztrhl obálku s účtem, pobouřeně si odfrkl a obrátil pohlednici.

"Marge je nemocná," oznámil tetě Petunii. "Snědla nějakou špatnou surmovku..."

"Tati!" ozval se Dudley najednou. "Tati, Harry něco dostal!"
Harry se právě chystal, že si ten svůj dopis, napsaný na stejném silném pergamenu jako obálka, rozloží, když mu ho strýc Vernon vytrhl z ruky.

"Ten je můj!" bránil se a zkusil znovu se ho zmocnit.

"A kdo by ti asi mohl psát?" ušklíbl se strýc Vernon, jednou rukou dopis roztrhl a podíval se do něj. Barva jeho tváře se změnila z červené na zelenou rychleji než semafor na křižovatce, u toho však nezůstalo: po několika vteřinách byla šedobílá jako stará ovesná kaše.

"P-P-Petunie!" nemohl popadnout dech. Dudley se pokusil dopis mu sebrat a přečíst si ho, strýc Vernon ho však držel tak vysoko, že na něj Dudley nedosáhl. Teta Petunie si ho zvědavě vzala a přečetla si první řádek. Chviličku to vypadalo, že nejspíš omdlí. Držela se oběma rukama za hrdlo a chroptěla, jako když se dusí.

"Vernone! Můj ty bože - Vernone!"

Zírali jeden na druhého, jako kdyby zapomněli, že Harry a Dudley jsou ještě pořád v kuchyni. Dudley nebyl zvyklý, aby si ho nevšímali. Důrazně poklepal otci na hlavu svou smeltingskou hůlkou.

"Chci si ten dopis přečíst," řekl hlasitě.

"Já si ho chci přečíst," řekl Harry navztekaně, "poněvadž je můj."

"Vypadněte, oba dva!" zakrákal strýc Vernon a strčil dopis zpátky do obálky. Harry se ani nepohnul.

"CHCI SVŮJ DOPIS!" rozkřikl se.

"Ukaž ho mně!" dožadoval se Dudley.

"VEN!" zařval strýc Vernon, chytil Dudleyho i Harryho za límec, vyhodil je do předsíně a zabouchl za nimi dveře. Harry a Dudley se v tu chvíli zuřivě, ale ve vší tichosti poprali o to, kdo bude poslouchat klíčovou dírkou: vyhrál Dudley, takže Harry, kterému visely brýle na jednom uchu, si lehl na břicho a poslouchal štěrbinou mezi dveřmi a podlahou.

"Vernone," říkala právě teta Petunie třaslavým hlasem, "podívej se na tu adresu - jak vůbec mohou vědět, kde spává? Myslíš, že pozorují náš dům?"

"Pozorují - špehují - možná že nás sledují," zamumlal strýc Vernon rozčileně.

"Ale co budeme dělat, Vernone? Myslíš, že bychom jim měli odpovědět? Napsat jim, že si nepřejeme -"

Harry viděl naleštěné černé polobotky strýce Vernona, jak přecházel po kuchyni sem tam. "Ne," prohlásil nakonec. "Nebudeme si toho vůbec všímat. Když nedostanou žádnou odpověď... Ano, to je nejlepší... nebudeme dělat vůbec nic..."
"Jenže -"
"Já o nikoho takového v domě nestojím, Petunie! Copak jsme si nepřísahali, když jsme ho vzali k sobě, že z něj ty nebezpečné nesmysly dostaneme?"

Co mu na to řekla teta Petunie, ani jeden z chlapců neslyšel, mluvila příliš potichu. Ale výsledky byly brzy znát. Když se toho večera strýc Vernon vrátil z práce, udělal něco, co ještě nikdy předtím: přišel za Harrym do přístěnku.

"Kde je můj dopis?" uhodil Harry na strýce, hned jak se ztěžka protlačil dveřmi. "Kdo mi to píše?"
"To se brzo dovíš," odvětil strýc zlověstně. "Teď vezmi svoje věci a přestěhuj si je do Dudleyho druhé ložnice.

"A proč?" zeptal se Harry.

"Nech si ty hloupé otázky!" osopil se na něj strýc. "Zkrátka si odnes svoje věci nahoru, a hned."

U Dursleyových měli čtyři ložnice: jedna patřila strýci Vernonovi a tetě Petunii, jedna byla pro návštěvy (což obvykle bývala Marge, sestra strýce Vernona), v jedné spal Dudley a v té poslední měl všechny hračky a věci, které se do jeho první ložnice už nevešly. Harrymu stačila jediná cesta nahoru, aby přestěhoval všechen svůj majetek z přístěnku do pokoje; potom se posadil na postel a rozhlédl se kolem. Skoro všechno v místnosti bylo rozbité. Měsíc stará kamera ležela na věži malého, ještě pojízdného tanku, kterým Dudley onehdy přejel sousedova psa; v koutě stál Dudleyho první televizor, který prokopl, když nevysílali jeho oblíbený pořad; byla tu veliká ptačí klec, v níž kdysi býval papoušek, kterého Dudley ve škole vyměnil za opravdovou vzduchovku, a ta ležela na polici s hlavní úplně ohnutou, jak si na ni sedl. Ostatní poličky byly plné knih; ty jediné v místnosti vypadaly, jako by se jich nikdo nikdy nedotkl.

Zezdola bylo slyšet Dudleyho, jak huláká na matku: "Já nechci, aby tam byl! Já ten pokoj potřebuju... Postarej se, aby odtamtud vypadnul!"

Harry vzdychl a natáhl se na postel. Ještě včera by dal všechno na světě za to, aby mohl být tady nahoře. Dnes by raději seděl u sebe v přístěnku, ale s tím dopisem v rukou, než být tady a nemít ho.
Proto byl o pár chvil hrozně překvapen. Do dveří hřmotně vpadl strýc a hodil Harrymu k nohám těžký velký kufr, omotaný tenkým řetězem. Světlé dřevo zastavilo o chlapcovy nohy, ten ohromeně vzhlédl. Když spatřil ve strýcových rukou velkou obálku, natáhl ruku. Za okamžik ten pevný papír opět svíral. Nečekal a zvědavě obálku otevřel.

ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál

(nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar., Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun, Mezinárodní sdružení kouzelníků) Vážený pane Pottere,s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás.V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.Školní rok začíná 1. září.Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července.Se srdečným pozdravemMinerva McGonagallovázástupkyně ředitele

Přečetl si ho dvakrát, než to pochopil. Potřetí se podíval na tetu, která stála ve dveřích, ruce založené na prsou, rty sevřené v pevnou čárku.

"Co to má znamenat? A co myslí tou sovou?"

"To je škola, kam jezdila tvá matka. Zjevně tam s tebou počítají. Tohle..." ukázala na ořetězovaný kufr, "jsou věci z jejího prvního ročníku. Nic víc nedostaneš, nebudeme za tebe a tuhle školu vyhazovat cenné peníze. Stonewall by pro tebe byl dost dobrý, ale oni by nám nedali pokoj..." na moment se odmlčela, tak toho Harry využil a zeptal se: "Kdo oni?"

"Ti, co tě u nás odložili!" prskla Petunie nenávistně. "Taky si tě mohli nechat, ale ne, musíme tě mít na krku my! Tak ať se taky chvíli starají oni, když si to vymysleli. Stanovíme si pravidla. Ty vždycky v září odjedeš do školy, vrátíš se na prázdniny, ale během té doby co tu budeš, nesmíš dělat nic, ani zmiňovat to, co se tam naučíš. To jsem si užila s tvou matkou a nemám zapotřebí tím projít znova. Do tohohle domu ty úchylnosti tahat nebudeš, rozuměl jsi?!"

Harry jen mlčky přikývl. Neměl ponětí, o čem teta vlastně mluví, ale už dávno se naučil, že těmi úchylnostmi, zrůdnostmi a podivnostmi myslí ty divné věci, které občas dělával, když se bál, nebo měl vztek. Možná ta škola byla něco jako zvláštní zařízení, pro lidi, které ty věci umí taky. Jako je Polepšovna sv. Brutta na konci města.

Teta byla Harryho němým souhlasem očividně spokojená, tak jen dodala: "To o té sově ignoruj. Já jim pošlu dopis, aby tě čekali. Pokud pošlou jízdenku, na ten jejich vlak potřebuješ speciální, odveze tě Vernon v září na nádraží."

"Teto," začal Harry nesměle, "já se přes ten řetěz nedostanu... Jak se mám podívat dovnitř?"

"Já jsem ty věci kontrolovala, máš tam, co je potřeba. Jsou to staré věci, ale nových je pro takového darmoužrouta škoda. Vyndala jsem jen uniformy, sukně asi v té šílené škole nosit nebudeš..." ušklíbla se jedovatě. Pod ty pláště budeš muset nosit šaty, co máš do kostela, tak si je před odjezdem sbalíš. Teď ten kufr nech a jdi dělat večeři!"

Harry poslechl, šoupl starý kufr pod postel a šel zase dolů, připravit svým hladovým příbuzným jídlo. Dudley mu ze vzteku, že přišel o druhou ložnici, podrazil nohy, když nesl jeho porci, Harry klopýtl a talíř přistál svému majiteli na tváři. Dudley vypadal s úsměvem kotlety a maskou z bramborové kaše legračně.

Strýc Vernon se znova rozčílil, ale nesebral Harrymu pokoj, jak chlapec očekával. Dostal facku, že se otočil, ale místo, aby ho strýc šoupl do přístěnku, jako obvykle, odtáhl ho nahoru a hodil do pokoje. Pak za ním zamkl. "Dneska jsi bez večeře!"

"To jsou mi změny," zamumlal Harry a jazykem opatrně zkoumal, jak jsou na tom jeho zuby. Docela ho překvapilo, že tentokrát se mu žádný nezlomil. Strýcovy facky byly většinou jak kopanec od muly. Hodně naštvané muly.

- ->

Hlasujte:

Vložte komentář: