2.Vlak do Bradavic

Harryho poslední měsíc u Dursleyových nebyl nijak zvlášť příjemný. Ale jak znal své příbuzné, mohlo to být i horší. Obvyklé domácí práce, obvyklé týrání bratrancovými přáteli, minimum jídla... Ale strýc už ho nebil, takže když dokázal utéct Dudleyho partě, vyvázl ten den bez šrámů. Občas se tety, která o té věci se školou - jak to tituloval Vernon - pravděpodobně věděla nejvíc, zeptal, co může čekat, ale Petunie se hned rozčílila a sjela ho, že ona se o ty nenormální věci nezajímá a tudíž si musí počkat do té své školy. Po pár takových scénách to nakonec vzdal. Prostě si bude muset počkat. Tak si odškrtával čárky nad postelí.

Tak přešly Harryho narozeniny, jako vždy nepovšimnutě, srpen se blížil. Napůl rozzuření Dursleyovi se k němu chovali tak, jako by židle, na níž zrovna seděl, byla prázdná. V mnoha ohledech to bylo lepší, za čas ho to však přece jen začalo skličovat. Radši většinu volného času - a že ho nebylo moc - trávil ve svém pokojíku a představoval si, jaká asi bude ta jeho nová škola. Bohužel ale netušil, co si vlastně má pod označením Škola čar a kouzel představit. Smutně si povzdechl a zahleděl se na poslední čárku nad pelestí. Zítra ráno ji smaže. Zítra ráno je prvního září.

Zítra ráno začne jeho nový život.

Nazítří se Harry probudil v pět hodin ráno a byl příliš rozrušený a nervózní, než aby znovu usnul. Vstal a natáhl si džínsy, poněvadž Petunie mu nařídila, aby se převlékl až ve vlaku. Ještě jednou si prošel svůj bradavický seznam, i když si nemohl ověřit, že má všecko, co potřebuje, musel se spolehnout na tetino slovo, a pak už jen přecházel po místnosti a čekal, až Dursleyovi vstanou.
Dvě hodiny nato už Harryho veliký, těžký kufr (už zbavený řetězu) naložili do auta strýce Vernona, teta Petunie přemluvila Dudleyho, aby se posadil vedle něj, a vyjeli.

Na nádraží King's Cross dorazili v půl jedenácté. Strýc Vernon složil jeho kufr na zavazadlový vozík, a dokonce mu ho odvezl dovnitř. Pak s ním šla už jen teta. Vernon a Dudley to rezolutně odmítli. Harry si vezl vozík, kam ho Petunie vedla. Nakonec zastavili mezi dvěma nástupišti, devět a deset. Petunie sáhla do kapsy, vytáhla obálku, podobnou té, co přišla s jeho dopisem. Strčila mu ji do ruky. "Jízdenka," řekla chladně. "Cesta je tamhle." Harry se rozhlédl. Pak se podíval na Petunii. "A kde?"

Povzdechla si a ukázala na jeden neoznačený sloup uprostřed. "No tam. Musíš projít tím sloupem."

"Cože?" podíval se na ni Harry nevěřícně.

"Tak to prý funguje," pokrčila rameny Petunie. "Psát nemusíš a na Vánoce nejezdi." Pak odešla. Harry teď dělal, co mohl, aby nepropadl panice. Podle velikých hodin nad tabulí s příjezdy mu zbývalo už jen deset minut, aby nastoupil do vlaku do Bradavic, a on neměl tušení, jak to udělá; trčel bezradně uprostřed nádraží s kufrem, který stěží uzvedl.

V tu chvíli těsně za ním prošla skupinka lidí. Jakási baculatá žena, která mluvila se čtyřmi chlapci. Všichni měli ohnivě rudé vlasy a všichni před sebou tlačili stejný kufr jako Harry - a každý z nich si vezl sovu.

Harry s bušícím srdcem vyrazil se svým vozíkem za nimi. Zastavili se, a proto zůstal stát také, dost blízko, aby slyšel všecko, co řeknou.
"Jaké číslo že má to nástupiště?" zeptala se matka chlapců.

"Devět a tři čtvrtě!" zapištělo malé děvčátko se stejně rudými vlasy, které se jí drželo za ruku. "Mami, proč nemůžu -"

"Ještě nejsi dost velká, Ginny, a teď buď zticha. Tak Percy, ty půjdeš první."

Chlapec, který vypadal nejstarší, zamířil k nástupištím číslo devět a deset. Harry ho sledoval a dával pozor, aby nezamrkal a něco mu neuniklo, ale ve chvíli, kdy se chlapec octl přesně mezi oběma nástupišti, zakryl mu ho početný houf turistů, který se znenadání přihrnul, a když zmizel poslední batoh, byl Percy pryč. Harry v duchu použil jednu oblíbenou Dudleyho nadávku.

"Teď ty, Frede," řekla baculatá žena.

"Já nejsem Fred, ale George," ohradil se chlapec. "Prosím tě, to si říkáš naše matka? Copak nevidíš, že jsem George?"

"Promiň, Georgi, drahoušku."

"Jen jsem si dělal legraci; já jsem Fred," řekl chlapec a vykročil vpřed. Jeho dvojče za ním ještě křiklo, ať si pospíší, a on to opravdu udělal, poněvadž vteřinu nato byl už pryč - ale jak to dokázal? To už k turniketu spěšně mířil i třetí bratr - už byl skoro u něj - a potom, zčistajasna, po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Počkal, až projdou všichni, pak vyrazil sám. Otočil vozík se svým kufrem a podíval se na přepážku. Vypadala velice důkladně.

Vykročil směrem k ní. Cestou do něho vráželi lidé, kteří mířili na nástupiště číslo devět a deset. Harry přidal do kroku. V příštím okamžiku už musel narazit do turniketu a vykoledovat si pořádný malér - naklonil se nad vozík a to už běžel klusem - přepážka byla blíž a blíž - věděl, že nedokáže zastavit - vozík ho vůbec neposlouchal - k přepážce už zbýval jediný krok - zavřel oči a připravil se na náraz.

Do ničeho však nenarazil... utíkal pořád dál... a potom otevřel oči.

U nástupiště plného lidí stála zářivě červená parní lokomotiva. Zepředu na ní bylo veliké označení Spěšný vlak do Bradavic, odjezd v 11 hodin. Harry se ohlédl a tam, kde předtím byl jízdenkový turniket, uviděl tepanou železnou bránu s nápisem Nástupiště devět a tři čtvrtě. Dokázal to!

Kouř z lokomotivy se kroutil nad hlavami brebentícího davu a mezi nohama se všem pletly kočky nejrůznějších barev. Sovy rozladěně houkaly jedna na druhou tak nahlas, že je bylo slyšet i přes všechnu tu vřavu a šoupání těžkých kufrů.

Přední vozy byly už plné studentů; někteří se vykláněli z oken a bavili se se svými rodinami, zatímco další se ještě prali o sedadla. Harry tlačil svůj vozík dál po nástupišti a hledal volné místo. Cestou minul chlapce s kulatým obličejem, který právě říkal: "Babíí, já jsem toho žabáka už zase ztratil." "Prosím tě, Neville," vzdechla stará paní.

Harry se dál tlačil zástupem, až na konci vlaku našel volné kupé. Začal ke dveřím vagonu zvedat a šoupat i svůj kufr. Snažil se ho dostat po schůdcích nahoru, stěží však dokázal zdvihnout jednu stranu a dvakrát mu kufr spadl na nohu, až bolestí vyjekl.

"Máme ti s ním pomoct?" To se ptalo jedno z rudovlasých dvojčat, za nimiž prošel turniketem.

"Když budete tak laskaví," zasupěl Harry.

"Ty, Frede! Pojď sem a pomoz nám!" S přispěním dvojčat se Harryho kufr nakonec přece octl v koutě kupé.

"Moc díky," hlesl Harry. "Je fakt těžkej. Nevím, jak ho potáhnu z nádraží."

"Převoz kufrů do školy je zajištěnej," oznámilo mu jedno z dvojčat. "Tak zatím, uvidíme se ve škole."

"Jo, ahoj," zamával jim Harry a otočil se ke svému kufru. Konečně se mohl ponořit do jeho tajemných hlubin.

Učebnice, ač staré, ho zaujaly. Do některých si jeho matka něco zapisovala, dokonce tam našel sešity s jejími vlastními kouzly... Bylo toho tolik zajímavého. Zatímco se prohrabával matčinými poklady, vlak vyjel z Londýna a teď projížděl mezi loukami, plnými krav a ovcí. Na chvíli Harry odtrhl pohled od svého staronového majetku a jen se díval, jak za oknem ubíhají pole a venkovské cesty. Nikdy nikde nebyl, tak si cestu užíval.

Pak si oblékl hábit, sahal mu ke kotníkům. Všiml si, že tam má ještě dva. Na obou byla nášivka ze zlatých a rudých nití, s obrázkem lva a nápisem Nebelvír. Něco mu říkalo, že tohle by na nich mít neměl - i když neměl ponětí, co je kčertu Nebelvír.

Když si předtím prohlížel jakousi sadu nástrojů, která mu připomínala dílem věci do kuchyně a dílem sadu na hodinu chemie, všiml si tam malého nožíku. Vylovil ho a po krátké chvilce nášivky odpáral. A kdyby je tam potřeboval... no co, šít umí.

Po chvíli si vzpomněl na hůlku. Bez ní tam nemůže. Pečlivě prohrabával věci, dokud nenarazil na něco, co bylo pravděpodobně kouzelná hůlka. Kousek opracovaného světlého dřeva, odhadl, že asi deset placů dlouhý. Prstem po ní přejížděl, připadalo mu trochu zvláštní, že najednou drží něco, co jeho matka prokazatelně používala... Rukojeť byla oblýskaná, když ji poprvé sevřel, proteklo jím cosi vřelého, láskyplného... Opravdu měl pocit, jakoby byla matka s ním. Zamrkal očima, které se mu trochu zamžily, byl dojatý. Nechtěl hůlku uložit zpět do kufru, tak si ji strčil do zadní kapsy kalhot.

Asi tak o půl jedné se z chodby ozvalo hlasité drncání a potom dveře do kupé otevřela usmívající se žena s dolíčky ve tvářích a s velkým vozíkem a zeptala se: "Dáš si něco, drahoušku?"

Harry se na ni smutně usmál. Ke snídani měl jediný připálený toust a studený neslazený čaj, takže už padal hlady, ale neměl ani jednou minci, Vernon mu dal jasně najevo, že s kapesným nemá počítat. Potřásl hlavou. "Nic si nedám, děkuju, madam."

"Ty nemáš peníze, zlatíčko, viď?" podívala se na něj chápavě. Harry se prudce zarděl. Žena sáhla do spodní části vozíku a hodila mu nějakou krabičku. Harry ji chytil. "To jsou čokoládové žabky. Hodně štěstí ve škole, drahoušku." Ještě jednou se na něj usmála a zamířila s vozíkem o kupé dál. Ani jí nestačil poděkovat. Ale slíbil si, že si nějak zkusí vydělat a vrátí jí to dodatečně.

Pak se podíval na krabičku, kterou stále držel. Pětihraná papírová schránka ve zlaté a modré barvě skrývala opravdu čokoládovou žabku, která vyskočila, sotva ji Harry odkryl. Léty úniků i bojů s Dudleym a jeho partou vypracované instinkty ho přiměly vymrštit ruku a čapnout ten kousek čokolády, než se rozplácne o okno, jakkoli byl překvapen, že se to jídlo hýbe.

Chytil žabku a chvilku si ji prohlížel. Ne, že by nikdy neochutnal čokoládu, to ano. Pamatoval si, že Dudley jednou od tety Marge dostal čokoládu plněnou rumovou náplní, kterou z duše nenáviděl. Ale jak si Harry všiml, bylo jen málo jídla, které by Dudley otevřeně odmítl, pokud to bylo poživatelné a pokud možno sladké, snědl to. Takže obal s jedinou nedojedenou kostičkou skončil v krbu. A Harry, který měl za povinnost vymetat popel, se tak poprvé v životě dostal k čokoládě. Nechuť k rumové náplni sdílel s Dudleym, ale chuť čokolády samotné ho omámila.

Zadoufal, že žabka není plněná a opatrně si kousl. Blahem přivřel oči. Ten nalezený drobeček čokolády před pár lety se nemohl čokoládovým žabkám rovnat. Byl to sen. V duchu poděkoval laskavé ženě, která mu takový požitek dopřála a labužnicky si užíval chuť téhle pochoutky. Věděl, že i kdyby to bylo naposled, už na ni nikdy nezapomene.

Když dojedl čokoládu, všiml si, že je tam ještě nějaká karta. Zvedl ji, byl na ní mužský obličej. Měl půlměsícové brýle, dlouhý křivý nos a volně splývající stříbrné vlasy, plnovous a knír. Pod obrázkem stálo: Albus Brumbál. Otočil kartičku a četl: Albus Brumbál, současný ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích. Mnozí ho považují za největšího kouzelníka moderní doby. Brumbál obzvlášť proslul svým vítězstvím nad zlým černokněžníkem Grindelwaldem v roce 1945, objevem dvanácti způsobů použití dračí krve a svými pracemi o alchymii, jež napsal spolu se svým přítelem Nicolasem Flamelem. Profesor Brumbál má rád komorní hudbu a koulení s deseti kuželkami.Harry si domyslel, že karty v žabkách budou něco podobného jako hračky v Dudleyho Happy Mealu. No, i kdyby je chtěl sbírat, on na to nejspíš nebude mít, takže... tuhle si nechá na památku. Pak ho napadlo, že to jméno - Albus Brumbál - bylo už v jeho dopise. Povzdechl si. Bude se muset naučit hodně věcí. Ale slíbil si, že bude ten nejlepší. Teta Petunie a strýc Vernon nechtějí o téhle škole ani slyšet, takže se nebudou zajímat o jeho známky. Může si vybudovat lepší pověst, než měl na základní škole. Nebude tam žádný Dudley, který by mu to kazil. A možná... bude mít i přátele...

Po chvíli snění Harry vyhlédl z okna. Smrákalo se a on spatřil hory a lesy pod nachovou oblohou. Vypadalo to, že vlak opravdu zpomaluje.

Ještě si kriticky prohlédl svůj obnošený hábit a doufal, že nebude moc znát, že je tak starý. Pak už se celým vlakem rozlehl hlas: "Za pět minut budeme v Bradavicích. Svá zavazadla nechte prosím ve vlaku, dopravíme je do školy zvlášť."

Harry cítil, jak se mu nejistotou svírá žaludek. Hmatem si ověřil, že matčina hůlka je stále v kapse jeho kalhot a připojil se k zástupu, který se tlačil v chodbičce. Rozpačitě se vyhýbal všem pohledům, přisuzoval je svému omšelému šatstvu. Bylo mu líto, že nemá peníze na to, aby si pořídil věci nové... Bál se, že udělá ve škole ostudu.

Vlak opravdu zpomaloval, až nakonec zastavil. Všichni se tlačili ke dveřím a ven na maličké, zešeřelé nástupiště. Harry ucítil studený večerní vzduch a zatřásl se. Potom se nad hlavami studentů zakymácela lampa, a Harry uslyšel hromový hlas: "Prváci! Všichni prváci sem!" Nad mořem hlav se tyčil obrovský zarostlý obličej. První, co Harryho napadlo, bylo: 'Páni, obr!'

"No tak, všechny za mnou - eště je tu nějakej prvák? Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!" Prváci klouzali a škobrtali za obrem dolů po nějaké příkré, úzké pěšině. Po obou stranách byla taková tma, až si Harry říkal, že tam musí být hustý les. Nikomu nebylo do řeči. Neville - ten chlapec, kterému se už na nádraží ztratila žába - jednou či dvakrát zafňukal.

"Za chvilku prvně uvidíte Bradavice," zavolal na ně jejich obří průvodce přes rameno, "jen co projdeme toudle zatáčkou." Hned nato zaznělo hlasité "Óóóóóó!"

Úzká pěšina náhle vyústila na břeh velkého černého jezera. Na vrcholu vysoké hory na protějším břehu se tyčil obrovský hrad s množstvím věží a hlásek a jeho okna zářila do nebe plného hvězd.

"Do každýho člunu jen čtyry!" křikl obr a ukazoval na dlouhou řadu loděk, které na ně čekaly u břehu. K Harrymu si do loďky přisedl žabí majitel Neville, jeden z těch zrzavých chlapců z nádraží a dívka s rozčepýřenými vlasy.

"Nastoupili už všichni?" houkl obří muž, který měl loďku sám pro sebe. "Takže - JEDEM!" A celá flotila loděk naráz vyrazila vpřed a klouzala po jezeře, které bylo hladké jako sklo. Všichni mlčeli a upírali oči na obrovský hrad na obzoru. Tyčil se nad nimi výš a výš, jak připlouvali blíž a blíž k útesu, na kterém stál.

"Sehnout hlavy!" zařval muž, jakmile první čluny dorazily k útesu; všichni se shýbli a loďky s nimi propluly clonou z břečtanu, za níž zel na přední straně útesu široký otvor. Proud je unášel temným tunelem, jako by mířili přímo pod hrad, až dorazili do jakéhosi podzemního přístavu, kde se s námahou vyškrábali na břeh plný kamení a oblázků.

"Poslechni, ty tam! To je tvůj žabák?" zeptal se průvodce, jak si ještě prohlížel loďky, ze kterých vystupovali.

"Trevore!" vykřikl Neville šťastně a vztáhl k němu ruce. Potom už ve světle velké lampy šplhali strmou pěšinou ve skalách, až konečně stanuli na hladkém, vlhkém trávníku přímo pod hradem.

Pak ještě vystoupili po kamenném schodišti a shlukli se před mohutnou vstupní branou z dubového dřeva.

"Jste všichni? Ty tam, máš toho svýho žabáka?" Když Neville přitakal, zvedl muž svou obrovskou pěst a třikrát zabušil na hradní bránu. 

<- -                                                                          - ->